Za poslední léta se díky výzkumu značně posunul přístup k léčbě tendinopatií. Šlachy potřebují zátěž! Morrison a Cook tomu v roce 2022 shrnuli několik zásadních informací do krátkého článku, kterým doplňují často chybějící údaje, potřebné ke kvalitní přípravě HSR.
Progresivní zátěž je momentálně jedním z nejlepších přístupů, které jsou dobře zdokumentovány.
Tendinopatie - excentrická kontrakce, jako eso v rukávu?
Autoři v úvodu zmiňují data, která dokládají podobné výsledky bez ohledu na typ kontrakce. Právě proto se využití těžkého pomalého zatížení (HSR) stalo přijímaným přístupem pro počáteční management tendinopatií. Výsledky pacientů podporují používání této intervence, ač existuje mnoho teorií tohoto zlepšení.
Při přípravě cvičebního programu máme celou řadu parametrů, které lze ovlivnit. V případě tendinopatií zmiňují autoři především 2 parametry, na které je dobré se zaměřit:
- Aby došlo ke změně mechanických vlastností šlachy, musí na šlachu působit adekvátní zátěž. Jedná se o přístup k zatěžování s vyšší intenzitou, kde je obecně přijímaným ukazatelem procento z maxima jednoho opakování (1RM, maximální váha, kterou lze jednou zvednout (%RM)). Systematický přehled Bohm a kol. zjistil, že požadovaná intenzita, která pravděpodobně zajistí adaptaci mechanických, materiálových a případně morfologických vlastností šlach, je 70 % maxima (nejspíše bez ohledu na typ kontrakce). Tato hodnota se může individuálně lišit v závislosti na svalové síle jedince. Existují výzkumy, uvádějící změny šlach při nižším zatížení 60 % 1RM, nebo naopak až 90 % 1RM. Proto autoři uvádí zatížení alespoň 70 % 1RM, jako dobrou počáteční hodnotu.
- Další klíčovou proměnnou je „rychlost rozvoje síly“ (RFD - rate of force development), kterou si lze představit jako křivku síla-čas během časového intervalu od začátku pohybu do dosažení maximální síly. Pokud je šlacha zatěžována příliš rychle, tak reaguje elasticky a adaptuje se jinak, než při pomalejším zatěžování. Při HSR se pro kontrolu RFD využívá pomalé tempo. Rychlost zvedání má významný vliv na RSLC (Relative Submaximal Lifting Capacity). U HSR studií se často používá tempo 6, nebo 8 sekund na jedno opakování. Snížení rychlosti opakování (např. na 4, 8, nebo 10 s) výrazně ovlivní počet opakování, která lze provést při stejné zátěži. Pomalejší tempo však snižuje intenzitu zátěže, kterou lze zvednout. Ukazuje se, že při použití tempa 6 s na opakování se zhruba při 6 a více opakováních již dostáváme pod potřebnou hranici zátěže 70 % 1RM. Pokud tedy v protokolech nalézáme 8 a více opakování při tempu 6s/opakování, nejspíše není dosažena požadovaná intenzita, která je potřebná k adaptaci tkáně. K zamyšlení poté zůstavá fakt, že i přes tato fakta byly u výzkumů zaznamenány dobré výsledky. To naznačuje, že tyto výsledky jsou pravděpodobně založeny na něčem jiném než na adaptaci na vysokou zátěž.
V závěru autoři uvádí další možný příklad, který využívá jak velké zátěže, tak pomalého tempa (6s/opakování) - mikrosety. Tyto "mikrosety" se provádějí se zátěží dostatečné intenzity a v objemech, které umožňují jejich provedení v předepsané míře (např. 85 % 1RM pro 3 × 3 opakování s 15sekundovým odpočinkem mezi každou sérií). To umožňuje kumulaci objemu bez obětování intenzity pomocí strategických odpočinkových dob.
PS: Ne každý terapeut ve své praxi má možnost využití takovéto zátěže. Proto je dobré podotknout, že stále ještě můžeme hrát na kartu habituace, kde jak je uvedeno výše, dochází ke zlepšení pacientů i bez dosažení požadované zátěže. Pouze v tomto přípedě nemůžeme doufat v pozitivní adaptaci šlachy, tedy jejich mechanických vlastností.
Zdroj:
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/35084703/
